Distanční střídavá péče - novela podporuje střídavou péči i při velkých vzdálenostech

Distanční střídavá péče je stále častěji diskutovaným tématem v oblasti rodinného práva. Právě proto se této problematice detailně věnovali kolegové Aleš Eppinger a Kateřina Lansdorfová v novém článku, který vyšel v lednovém vydání časopisu Rodina dostupném zde:

https://send.cz/casopis/12182/rodina

Stále více narůstající mobilita obyvatel v posledních letech s sebou přináší v oblasti péče o nezletilé nemalá právní i faktická úskalí. Nově vznikající životní partnerství, zakládání nových rodinných zázemí, přesun za lepšími pracovními příležitostmi, výhodnější či dostupnější bydlení, a dalo by se pokračovat, to vše mohou být důvody, proč bývalí manželé či partneři se rozhodnou s ohledem na změnu místa svého dosavadního bydliště podat návrh na změnu úpravy péče svých nezletilých dětí. Právě přestěhování jednoho z rodičů může režim péče o nezletilé výrazně zkomplikovat, přičemž v důsledku větší vzdálenosti mezi jejich bydlišti, a to v řádu několika desítek či dokonce stovek kilometrů, může dojít ke vzniku či prohlubování již vzniklých konfliktů mezi rodiči. Rodiče jsou tím postaveni před zásadní rozhodnutí, a to, jakým způsobem bude režim péče o jejich děti nastaven.

Takto vzniklé spory se mohou negativně promítnout především do života nezletilých, a proto je důležité co nejdříve zajistit přijatelné řešení, které bude primárně v zájmů nezletilých. Jedním z takových řešení může být právě režim střídavé péče.

Jakým způsobem může distanční střídavá péče v praxi skutečně fungovat a jak k ní české soudy s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi přistupují?

Ke střídavé péči obecně

Střídavá péče představuje jednu ze základních forem péče o nezletilé, jejíž právní základ nalezneme v ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Na rozdíl od výhradní péče počítá ta střídavá s pravidelným (rovnoměrným či nerovnoměrným) střídáním obou rodičů, kdy oba pečují o děti systematicky, dlouhodobě, plnohodnotně a domlouvají se na podstatných krocích.

Ačkoli uvedené ustanovení zákona staví všechny formy péče na roveň, z dosavadní ustálené soudní judikatury jasně vyplývá, že střídavá péče je považována za prioritní, a tedy by měla být soudy při stanovení režimu péče o nezletilé v zásadě upřednostňována.

V této souvislosti lze např. zmínit významný nález Ústavního soudu, v rámci kterého bylo dovozeno, že pro rozhodnutí o neschválení střídavé péče musí existovat skutečně velmi přesvědčivé argumenty, které musí být podloženy důkazy.[1] Naopak mezi ty, které tento požadavek nesplňují, Ústavní soud vedle nízkého věku dítěte, nepřiměřeného pracovního vytížení jednoho z rodičů či stability výchovného prostředí, řadí i vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky.

Kritérium velké vzdálenosti

Ačkoli se na první pohled může zdát, že by velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů mohla být neoddiskutovatelnou překážkou pro stanovení režimu střídavé péče, v praxi tomu tak není. Naopak, v posledních letech soudy zaujímají k distanční střídavé péči čím dál více kladný postoj. Obecné ideové východisko k této soudní praxi vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, v němž se soud vyjádřil následovně:

„Z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte.“

Jak z výše uvedeného, ale i dalších navazujících rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, k tomu, aby střídavá péče byla z důvodu velké vzdálenosti skutečně vyloučena, musí být přihlíženo i k dalším okolnostem. Soudy tak například posuzují, zda nezletilý nebude častým cestováním či pobytem v jiném prostředí zatěžován, ať už po psychické, či fyzické stránce, nebo, zda bude v reálných možnostech rodičů vzdálenost v daném intervalu překonávat.

Je nepochybné, že například v situaci, kdy lze delší vzdálenost překonat rychlým vlakovým spojením či automobilem (po dálnici či rychlostní komunikaci), kterým disponuje alespoň jeden z rodičů, jde pro nezletilého o významně příznivější situaci v porovnání s tím, kdy – byť i významně kratší vzdálenost mezi bydlišti rodičů – je možno překonávat pouze s komplikovaným použitím hromadné dopravy s několika přestupy.

Soudy proto nemohou pouze lakonicky konstatovat, že z důvodu toho, že se bydliště rodičů nachází ve velké vzdálenosti, není distanční střídavá péče v zájmu nezletilého. Pokud tedy soud dospěje k tomu, že předmětná vzdálenost by měla významné negativní dopady na vývoj a výchovu nezletilého, a tedy její stanovení bude považovat za vyloučené, musí být takový závěr přesvědčivě odůvodněn, a to zejména na základě dokazování v rámci soudního řízení, jenž by mělo být provedeno v odpovídajícím rozsahu.

Mnozí se mohou ptát, co to je ta „velká vzdálenost“, resp. zda existuje nějaká hranice, při jejímž dosažení by bylo stanovení střídavé péče absolutně nemožné, tedy bez ohledu na veškeré další prokázané skutečnosti svědčící v jejích prospěch. V soudní judikatuře však taková hranice nebyla doposud určena, a tedy lze předpokládat, že pokud veškeré ostatní důležité skutečnosti budou zcela v zájmu nezletilého, vzdálenost bydlišť rodičů by neměla být překážkou.

O tom, že vzdálenost mezi bydlišti rodičů může dosahovat i několik set tisíc kilometrů, a i přesto může být střídavá péče v zájmu nezletilých, potvrzuje významný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289), ve kterém soud přezkoumával ústavnost rozhodnutí o svěření dvou nezletilých dětí do střídavé péče rodičů žijících v České republice a na Novém Zélandu, přičemž ke střídání mělo docházet v půlročních intervalech.

V uvedeném případě obecné soudy dle Ústavního soudu nezaujaly správný přístup, neboť dostatečně neprověřily předpoklady pro řádné fungování střídavé výchovy, a to zejména z hlediska dopadů na psychický vývoj dětí při střídání pobytu a školního kolektivu v odlišných zemích. Klíčové je však to, že Ústavní soud nikterak nepopřel tu skutečnost, že střídavá péče by nemohla být v nejlepší zájmu nezletilého i za situace, kdy vzdálenost mezi bydlišti rodičů je takto značná.

V současné době tak obecné soudy vychází při rozhodování o režimu péče nezletilých z dosavadní soudní judikatury, která čím dál více vyznívá ve prospěch distanční střídavé péče. O tomto svědčí i nedávná soudní rozhodnutí, v rámci kterých byla vhodnost střídavé péče i přes existující vzdálenost bydlišť mezi rodiči nezletilých odvolacím soudem potvrzena.[2]

Distanční střídavá péče v režimu školní docházky

V případě, že je nezletilý ve věku, kdy navštěvuje předškolní či školní zařízení, měl by opatrovnický soud důkladně prověřit, jaký vliv bude mít cestování nezletilého mezi bydlišti rodičů na školní docházku a vzdělávání. V prvé řadě by to však měli být předně opět rodiče, kteří předem zhodnotí možnosti, schopnosti, ale především pak psychické rozpoložení nezletilého, aby si ověřili, zda bude nezletilý skutečně schopen navštěvovat dvě školní zařízení, aniž by to bylo pro něj nepříjemné, stresující, či jej jakkoli jinak do budoucna negativně ovlivnilo.

Ani však samotné zjištění, ať už ze strany rodičů, či vyvozené soudem v rámci soudního řízení, o tom, že nezletilý je schopen docházku do dvou škol zvládnout, by nemělo být stále dostačující. V rámci dalšího postupu by mělo být prověřeno, jaké dopady by mohl mít navrhovaný režim střídavé péče na soukromý život nezletilého, tedy, zda nezletilému skutečně zaručí i nadále šťastné a spokojené dětství, přičemž jeho prostřednictvím rovněž nebude ani omezen styk s vrstevníky a s ním odepřen přístup do dětského kolektivu.[3]

Při rozhodování o střídavé péči by rovněž ani přechod nezletilého z předškolního do školního zařízení neměl být automaticky považován za překážku. I taková situace by měla být opatrovnickým soudem náležitě posouzena s ohledem na zájmy nezletilého, a tedy, jak i vyplývá ze soudní judikatury, by soud rozhodně neměl automaticky dospět k závěru, že model střídavé péče nemůže být s nástupem na základní školu stanoven či přetrvat, navíc pokud by byl model střídavé péče před školní docházkou již realizován a osvědčil by se.[4]

V rámci takového posouzení by však soud měl důsledně zohlednit řadu dalších okolností, zejména vzít na zřetel, že školní docházka oproti docházce do mateřské školy vykazuje řadu zásadních změn. Především v rámci ní dochází ke vzniku dětského kolektivu v pravém slova smyslu, či řadě povinností, na které nezletilý nebyl doposud zvyklý. Domnívám se proto, že soudy by měly v tomto ohledu zaujmout obezřetný postoj a během svého rozhodování si položit několik zásadních otázek – Zvládne nezletilý permanentní střídání školního prostředí a dětského kolektivu? Bude skutečně schopen plnit rozdílné učební nároky? Bude se nezletilý i nadále rád věnovat mimoškolním aktivitám, nebo se tyto pro něj stanou s ohledem na časté dojíždění spíše povinností?

Nutno zdůraznit, že ani případný závěr soudu o nevhodnosti navštěvování dvou různých škol nemusí svěření nezletilého do střídavé péče nutně bez dalšího znemožnit. Pokud tedy soud dospěje k závěru, že pravidelné cestování a navštěvování dvou škol v rovnoměrných intervalech by nebylo v nejlepším zájmu nezletilého, nabízí se možnost tzv. asymetrického typu střídavé péče. V každém případě se ale soud musí s otázkou plurality školního vzdělávání v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a uvést dostatečně robustní argumenty pro či proti schválení takovéhoto vzdělávacího režimu.

Asymetrický režim péče jako vhodný způsob řešení

Asymetrickou střídavou péčí se rozumí střídavá péče, v rámci které jsou jednotlivé časy rodičů rozvrženy různorodě, nikoli tedy v klasickém stejnorodém intervalu (např. týden – týden). Představuje tak účinný nástroj, který kromě jiných aspektů (jako jsou např. osobnostní rysy rodičů, potřeby dítěte a jeho emocionální vazby, výchovné kompetence, pracovní vytížení aj.) umožní zohlednit větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nezletilého, a tedy napomoci nastolit interval střídavé péče, který bude co nejvíce odpovídat zájmům nezletilého.

Jedním ze způsobů vhodného nastavení asymetrické střídavé péče může být ten, kdy dítě bude v péči jednoho z rodičů (tedy v místě, kde bude mít současně i školní zařízení) ve všední dny a výjimečně o víkendech (např. každý x-tý v rámci předem stanoveného kalendářního období), přičemž naopak u druhého z rodičů bude trávit až na výjimky všechny víkendy, školní prázdniny, nebo také konkrétní pracovní den v týdnu, v rámci kterého mu bude umožněna domácí školní příprava. Tím se tak dá vhodně zajistit péče obou rodičů, aniž by byl nezletilý zatížen dvěma školními kolektivy.

Případy znemožňující distanční střídavou péči

Existují však i soudy judikované případy, u nichž může být distanční střídavá péče zamítnuta. Jedná se zejména o situace, kdy sice oba rodiče nezletilého splňují obecné předpoklady pro nařízení střídavé péče ve zhruba stejné míře, nicméně v důsledku velké vzdálenosti hrozí, že by mohlo dojít k zásadnímu narušení školní docházky, rozvoje dítěte prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo k rozmělnění jeho sociálních vazeb.

K tomu, aby tedy podání návrhu na stanovení režimu distanční střídavé péče nic nebránilo, a tedy byl opatrovnickým soudem schválen, doporučuji, aby rodiče, potažmo jejich právní zástupci, si předem skutečně řádně, a do jisté míry i objektivně, posoudili, zda neexistují jakékoli rizikové okolnosti, které by mohly být překážkou pro stanovení střídavé péče. Soudní proces ve věci úpravy poměrů nezletilých je totiž sám o sobě psychicky i časově velmi náročný, a to nejen pro nezletilé, a proto by mělo být v zájmu všech jej zbytečně neprodlužovat.

Distanční střídavá péče vs. výlučná péče s rozšířeným stykem

Při srovnání modelu distanční střídavé péče a výlučné péče s tzv. rozšířeným stykem pro druhého z rodičů je nutné v prvé řadě zdůraznit, že z právního hlediska zůstává postavení obou rodičů stejné, a tedy, že rodič, kterému byl nařízen „pouze styk“ s dítětem, není z výchovy nikterak vyloučen. Naopak, během nařízeného styku může i nadále bez jakéhokoli omezení realizovat své právo na výchovu a péči, pouze s využitím odlišného režimu péče.

Vzhledem k tomu, že u rodičů mnohdy přetrvává mýtus o tom, že v případě výlučné péče získává pečující rodič ve vztahu k nezletilému výlučné postavení, přičemž naopak ten druhý je téměř ze života nezletilého vyloučen, se při rozhodování o režimu péče nechce ani jeden z rodičů tohoto domnělého výsadního podílu na péči vzdát. Zejména pak při existenci velké vzdálenosti mezi bydlišti bývají rodiče v tomto směru více urputní, v důsledku čehož se může opatrovnické řízení snadno proměnit spíše v nevítaný boj o vítězství mezi rodiči. V takovém případě může být vhodným řešením právě střídavá péče.

Ačkoli lze namítat, že i prostřednictvím výlučné péče s rozšířeným stykem může být nastaven režim vůči nezletilému téměř identicky, může to být pouze právě model nerovnoměrné střídavé péče, díky kterému bude zachován ústavou preferovaný princip rovnosti, jak dovozuje judikatura Ústavního soudu: „I při odlišném rozsahu péče totiž střídavá péče lépe zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší „oprávnění“ na dítě, a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem. Jinými slovy, asymetrická střídavá péče může mít v konkrétním případě značný význam a zajistit, aby ani jeden z rodičů neměl „pocit vítězství“ a může zajistit, aby oba rodiče zastávali ze svého pohledu i z pohledu svého dítěte plnohodnotnou rodičovskou roli.“[5]

Nutno však podotknout, že soudy si nemusí mnohdy v praxi uvědomit tu zásadní skutečnost, že ačkoli bude střídavá péče jimi vyhodnocena vzhledem k velké vzdálenosti za nevyhovující, může mít následně stanovený režim výlučné péče s rozšířeným stykem pro druhého rodiče ve výsledku úplně zcela shodné dopady na cestování, resp. pořád se může jednat o stejný počet cest v rámci jednoho měsíce, jako v případě střídavé péče. V rámci řízení je proto vhodné se i na toto zaměřit, neboť se může jednat o relevantní argument k prokázání toho, že distanční střídavá péče v podobě asymetrického režimu je vhodnou volbou.

Současné fungování distanční střídavé péče

V posledních letech se distanční střídavá péče objevuje na poli rozhodovací praxe soudů čím dál častěji, a to zejména vlivem dlouhodobě zakotvených trendů moderní doby, mezi které se řadí časté stěhování ovlivněné mnoha faktory – dostupností a cenou bydlení, pracovními nabídkami, ale i snahou o změnu dosavadního životního stylu.

Tyto trendy byly navíc posíleny během doby covidové, kdy zavedením distanční školní výuky, či plošného zavedení režimu home-office (ze kterého se nyní stává již běžný pracovní režimu) se ukázalo, že vzdálenost při vhodném nastavení ostatních parametrů skutečně není překážkou.

Nejen v důsledku trendů moderní doby, ale i přibývající soudní judikatury zaujímající převážně kladný postoj ke střídavé péči[6], bývá tento režim úpravy péče ze strany rodičů čím dál častěji navrhován a současně soudy schvalován. Vyplývá to i ze statistik, které Ministerstvo spravedlnosti zveřejňuje ve svých výročních zprávách, dle kterých se počet dětí svěřených do střídavé péče každoročně zvyšuje.

Obecné soudy tak i nadále projevují tendenci podporovat střídavou péči, a tedy přejímat dosavadní judikaturní závěry. Nutno zdůraznit, že všechna rozhodnutí, bez ohledu na to, zda se soud přikloní ke střídavé péče či nikoli, vždy musí vycházet z premisy, že dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu.

Jak to bude s distanční střídavou péčí dále

S příchodem očekávané novely občanského zákoníku by mělo dojít k zásadním změnám na poli úpravy péče o nezletilé, mj. k odstranění rozlišování mezi dosavadními formami péče (tj. střídavou, výlučnou a společnou), které by byly nahrazeny jednotnou formou péče.

Ačkoli by tím oficiálně došlo ke zrušení střídavé péče, neznamená to, že by střídavé předávání mezi vzdálenými bydlišti rodičů v praxi nemohlo být i nadále realizováno. Jelikož novela cílí na důrazné zajištění stability nezletilého, lze očekávat, že soudy budou mít snahu minimalizovat časté přesuny, a o to více budou zohledňovat životní podmínky i vzdálenost. Hlavní roli tak nejspíše bude hrát to, aby dítě mělo pevné zázemí v jednom místě, zatímco kontakt s druhým rodičem bude přizpůsoben jeho možnostem a vzdálenosti.

Závěr

Lze tedy shrnout, že s ohledem na vývoj soudní praxe, ale rovněž i stále častější migraci obyvatel, již nelze paušalizovat, že není v zájmu dítěte, aby kvůli střídavé péči překonávalo velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů.

K tomu, aby však soud mohl konkrétní případ ohledně stanovení režimu střídavé péče u nezletilého náležitě posoudit, a tedy rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilého, může napomoci zejména způsob, jakým bude návrh na stanovení či zachování režimu střídavé péče soudu prezentován.

Doporučujeme proto, aby ten rodič, který návrh týkající se režimu střídavé péče podává, byl dobře připraven, a tedy především schopen soudu předložit veškeré skutečnosti podložené relevantními důkazy o tom, že navrhovaný režim střídavé péče je sestaven výlučně v nejlepším zájmu nezletilého, který jím nebude nijak ohrožen.

V případě, že novela bude v rámci legislativního procesu v tomto směru přijata, budou soudy s nejvyšší pravděpodobností inklinovat k nastavení flexibilnějších forem péče, které by měly co nejvíce odpovídat potřebám a zájmům nezletilého, především pak zajišťovat jeho stabilitu.

Co se týká účinnosti novely, je zřejmé, že původní termín k 1. 1. 2025 s ohledem na aktuální vývoj legislativního procesu nebude dodržen, a tedy na novou úpravu si ještě pár měsíců počkáme. Pokud se tedy rodiče již nyní nachází v situaci, kdy je nutné péči o nezletilé vyřešit, doporučuji podat návrh o úpravu péče bez zbytečného odkladu. Jakékoli prodlužování s cílem vyčkat na přijetí novely by mohlo nastalou situace pouze zhoršit, což by bylo zcela v rozporu se zájmem nezletilého.

Na již schválené formy péče by novela neměla mít žádný vliv, s výjimkou případů, kdy by rodiče sami požádali soud o revizi, pokud by se domnívali, že nové jednotné uspořádání péče by lépe vyhovovalo potřebám dítěte.

Zavedení jednotné formy péče vnímám velmi pozitivně, neboť nejen, že tím budou omezeny zbytečné spory rodičů, pramenící často z jejich ukončených partnerských vztahů, ale především tím rodiče více donutí k tomu, aby se zaměřili skutečně na to podstatné – vytvoření takového režimu péče, který bude pro jejich nezletilé dítě ten pravý.

KONTAKTUJTE NÁS

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 10. května 2022.

[2] Příkladem lze uvést druhoinstanční rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a to: rozsudek sp. zn. 126 Co 47/2022 ze dne 7. 9. 2022, rozsudek sp. zn. 100 Co 122/2022 ze dne 11. 7. 2022, rozsudek sp. zn. 126 Co 16/2023 ze dne 22. 3. 2023, rozsudek sp. zn. 32 Co 55/2023 ze dne 30. 5. 2023.

[3] K uvedeným závěrům dospěl mj. i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. června 2016.

[4] Viz. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3522/22.

[6] Příkladem lze uvést tato rozhodnutí Ústavního soudu: sp. zn. III.ÚS 1279/21 ze dne 16.8.2021, sp. zn. III.ÚS 2391/21 ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 3350/22 ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. I.ÚS 1697/23 ze dne 18. 7. 2023.